Tabatěrka z Bagomba (2001)

Výbor ze starých Vonnegutových povídek, které vyšly pouze časopisecky zhruba před čtyřiceti lety a víc, si na samém skonku končícího století vymyslel autorův dlouholetý přítel a kritik Peter Reed z katedry anglistiky na Minnesotské univerzitě. Budiž mu za to dík. Potěšil tím nejen slavného spisovatele, ale hlavně řady čtenářů, kterým by se tyto povídky jinak už asi nikdy nedostaly do rukou. To období, z něhož pocházejí, jsou léta 1954–1961, na něž v úvodu Vonnegut vzpomíná jako na zlatou éru časopiseckých povídek. Bylo to v době, kdy dodavatelem zábavných příběhů pro volný čas obyvatel, jímž se brzy nato stala televize, byla řada časopisů, které sháněly a otiskovaly povídky. Místo koukání na televizi se relaxovalo v křesle s časopisem v ruce. Při čtení této knihy nás musí napadnout „staré dobré časy“, kdy ještě i zábava bývala inteligentní. Člověk aby začal litovat, že ta éra už je pryč. Kurt Vonnegut je jedním z mála nestorů moderní americké literatury, který má dar chytře a humorně zároveň, se smysluplným vzkazem pro celý svět, vyprávět příběhy, které se vám chce číst i dnes, třebaže je po éře povídek, a které se budou číst i za sto let, protože jejich chytlavost nemizí s časem. Vonnegut je od přírody vypravěč, má o čem mluvit a ví přesně, co chce říct.